Upravit stránku

Historie

Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny je duchovně rytířský řád, který byl podle starých kronik založen římským císařem sv. Konstantinem Velikým již roku 312, jako družina na ochranu sv. labara. Roku 1180 získal od byzantského císaře Alexia Komnena své stanovy.
Znakem řádu je rovnoramený jetelový kříž červené barvy s damaskováním se zlatým rámováním a se zlatými do jetelových zakončení vloženými písmeny I, H, S, V. (in hoc signo vinces, v tomto znamení zvítězíš)  Uprostřed kříže je kruhový medailon ve stejném provedení jako kříž s nápisem A, P, Ω . Kříž je zavěšen na reliéfním zlatém dvouhlavém byzanském orlovi s červeným srdečním štítkem na němž jsou zlatá arabská čisla 312. Stuha závěsného kříže u profesních rytířů je žlutá /dědičný šlechtický stav/, u rytířů čestných, stuha modrá /osobní šlechtický stav/.

Zde nechme promluvit historika té doby Eusebia:
   „Prosil Boha svého a matky, aby se mu zjevil. Tu když slunce poledne přešlo, a den se k odpolednímu klonil, viděl jasný kříž utvořený ze slunečních paprsků nad sluncem, kolem něhož byl nápis: v tomto znamení zvítězíš. Ustrnutí veliké připadlo na něho a celé vojsko, které bylo svědkem onoho zjevu.
   Sv. Konstantin dal zhotovit posvátné labarum (zlaté kopí nesoucí zjevený kříž), které chránilo 50 nejstatečnějších bojovníků, a kde bylo nejnebezpečněji, rozkázal sv. Konstantin toto labarum do nejukrutnějších bojů zanésti. Žádný nosič tohoto posvátného labara nebyl v boji nikdy zraněn. Mimo to, dal sv. Konstantin toto znamení kříže vyrýt na svou přilbici a vojínům na štíty. Dne 28. října roku 312 po Kr. byl v tomto znamení Maxentius poražen. Bylo to vítězství neočekávané, dané Bohem samým pro křesťany.
   Na základě tohoto zázraku vítězství, vydal sv. Konstantin roku 313 po Kr. v Miláně edikt, kterým bylo povoleno křesťanství po celé říši.“

Sámo

  Zde je třeba historika Eusebia přerušit a upoutat se na skutečnost, o které se zmiňuje. Bylo vyčleněno 50 mužů, kteří ochraňovali posvátné labarum a šli do nejtvrdších bojů na ochranu zjeveného kříže. Muži, kteří se stali první rytířskou družinou na ochranu svatého pravoslaví. Řád, nebo-li tato družina proplouvala dějinami a římští - byzantští císaři využívali tohoto společenství nejvěrnějších, až do pádu Cařihradu /Konstantinopole/roku 1453 po Kr., k ochraně a obraně svatého pravoslaví. Udělením tohoto řádu, členstvím v tomto bratrstvu rytířů, bylo vždy spojeno s nobilitací /tj. členové rytířského řádu jsou automaticky povýšeni do rytířského stavu a v zemích, které jsou konstituční monarchií mohou požádat o stav svobodných pánů, nebo-li baronát/.

Po pádu Cařihradu /Konstantinopole/ nad tímto rytířským řádem převzala plnou duchovní ochranu pravoslavná církev, pravoslavní patriarchové, metropolité a eparchiální archijerejové. Z historie je patrné, že si po pádu Cařihradu, tuto pravomoc osopili i římští schizmatičtí biskupové /papežové/ a potvrzují tento řád jako rodinný řád bývalé byzantské dynastie Komnenů přežívající v Itálii. Ale k tomu jaká situace v 15. století v Římě vládla a kdy si papežové prodávali co chtěli, se není co divit. Později tento schizmatický řád roku 1697 přešel pod názvem Konstantinův řád sv. Jiří do rukou rodiny vévody z Parmy, kde je do dnes rodinným řádem větve Bourbon-Parma. Řád sv. Konstantina a Heleny tomuto rodinnému řádu neupírá legitimitu návaznosti na Konstantinovu družinu. Řád sv. Konstantina a Heleny je jiným řádem, než je Řád konstantiniánských rytířů sv. Jiří, a nikdy nezasahoval do historie ani současnosti tohoto řádu a nevedl s ním žádné spory.

Bořivoj
Ludmila

Zde je třeba se také zmínit, že tuto pravomoc, kterou si uzmul římský biskup, měli pouze cařihradští patriarchové/ pozn. “proto jsou chápáni jako etnarcha a počali používat vnější bohoslužebné roucho zvané sakkos, které nosil jen imperátor, později si začali klást na hlavu mitru, původně znak císařské moci: sakkos a mitru začali později používat všichni pravoslavní biskupové, aby manifestovali konciliární charakter Církve”/ a jediní právoplatní nástupci poslední vládnoucí dynastie v Cařihradu, dynastie Palaiologů, byli ruští carové, kam byla dcera posledního římského a byzantského císaře Konstantina XI. provdána. Proto se po vyvrácení byzantského impéria ruští carové prohlásili za jediné ochránce svatého pravoslaví a Moskvu za třetí Řím.

V evropských zemích svobodně působí autokefální pravoslavné církve, které jsou ve vzájemném kanonickém společenství pravoslavných církví jako rovné s rovnými a tím i zde je dána možnost, aby zde mohl nerušeně rytířský řád sv. Konstantina a Heleny působit a to od 6.12.1999 zřizovací listinou pod č.j.: 0612/1999 vydané Duchovní správou pravoslavné církve v Teplicích a dne 13.03.2006 Pravoslavné bratrstvo „Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny” bylo prohlášeno arcibiskupem pražským Kryštofem, metropolitou českých zemí a Slovenska za stavropigiální.
V dnešní době Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny působí ve 32 zemí světa, je registrován Evropskou unií (EU) a od roku 2000 je také řádně zaregistrován  Organizací společnosti národů (OSN), jako nevládní mezinárodní organizace.

Spytihněv I.
Vratislav I.

Řád se dělí na rytíře, kteří jsou povyšováni do osobního šlechtického stavu, nebo do dědičného šlechtického stavu. Rytíři se sdružují v komendách. V jejich čele stojí komtur /na šest let zvolený jeden z rytířů/. V čele řádu stojí velmistr, který s generální radou řád řídí. Sídelním chrámem pro Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny a investituru nových členů se stal Chrám Povýšení sv. Kříže v Teplicích.