Upravit stránku

VLAJKY A UNIFORMY

Generálská slavnostní uniforma

Uniforma Řádu sv. Konstantina a Heleny vychází z následující symboliky:

Barva červená

Je barvou Marsu. Je barvou odvážných a statečných.

Vyjadřuje ohnivou touhu po cnosti, síle, triumfu a vládě.

Křesťanství ji spojilo s mučednictvím, dobročinností, ohněm a láskou.

Barva černá

Je barvou Saturnu. Skrývá v sobě cosi tajemného, tmu, z níž plyne smutek.

Přirovnává se k zemi. Značí pokoru a oddanost, ale i zásadovost a sílu.

Zlatý kov

Symbolizuje Slunce. Je barvou vznešenosti, blahobytu a slavných panovníků.

V kombinaci s červenou znamená volnost, stálost a svobodu, v kombinaci s černou počestnost a dlouhý život.

Základním motivem je vavřínová ratolest s plody, porta s motivem lomeného kůlu a rostlinné rozviliny.
Vavřínová ratolest je čestným symbolem v jehož podobě mají původ koruny králů.
Porta s motivem lomeného kůlu symbolizuje nerovnou cestu lemovanou překážkami avšak přesto směřující k cíli.
Rostlinné rozviliny, v našem podání umístněné na límci, jsou připomenutím spojených Svatoplukových prutů 
odkazujících na pospolitost, v níž je síla a neporazitelnost.
Pěticípá hvězda jako hodnostní označení symbolizuje štěstí, zdraví, nový život. 
Vyzařuje slávu a dobré skutky. Je symbolem ušlechtilého smýšlení.
  •  
  1. předpis - uniformity reglement - dress cod

 

 

S příchodem Cyrila a Metoděje do střední Evropy dochází i k příchodu prvních  rytířů Řádu sv.Konstantina a Heleny na naše historická území. V té době, v Římě a na Apeninském poloostrově, Dalmácii, Benátkách a hlavně v Makedonii a Řecku, členové řádu převážně žili v duchovní službě i jako nižší šlechta.
Později pak účastníci křížových výprav přiváželi domů informace o byzantské rytířské tradici a není náhodou, že Řád německých rytířů (německý zde není chápáno ve smyslu nacionálním, české království bylo součástí Svaté říše římské německého národa) se stal neoficiálním patronem našeho řádu ve střední Evropě. U obou řádů nacházíme společné nebo podobné struktury organizace, zásady a poslání. Zdá se, jakoby byly odrazem jednoho v druhém.  Byzanc a Řím si v bratrském spojenectví podaly ruce a nyní i při díle obnovy.
V souvislosti s rozvojem kritiky římského katolicismu se v Evropě zvedá vlna volající po návratu k pravé církvi (pravoslavné) - tedy základům církve chudé, čestné a sloužící lidu. Toto nalézá výraz v husitství, luteránství, kalvinismu - obecně v reformačním hnutí. Byzanc a její rytířský řád se stávají důležitým zdrojem poznání a konfrontace.
V té době se nedá hovořit o uniformách - vojska se rozlišovala barvami a prapory, případně erby, oblečení bylo velmi pestré.
Zájem o Byzanc a tzv. pravoslavnou církev vytrval i po rekatolizaci. V centru Evropy, především v Německých zemích a ve Skandinávii, ale i v Římě a Francii (na akademické půdě náboženské i světské) byla tradice inspirací a byla dávána do protikladu s katolickou rozhádaností.
Když  Josef II., císař rakouský, dne 13.října 1781 vydal toleranční patent, povolil tak ve střední Evropě další  tři křesťanské církve: augšpurskou, helvetskou (kalvinisté) a pravoslavnou, a tak již nic nebránilo návratu a rozvoji skomírajících řádů. Na začátku  19. století tak dochází k obnově  mnoha řádů (včetně našeho), např. Řádu uherského draka (zal.1370), Rytířů zlaté ostruhy (zal.1508), Řádu Johanitů, neboli  Maltézských rytířů (zal.1099) - tento řád přežil jen v českých zemích a po obnově pak roku 1826 přesídlil do  Říma.
Řády v této době volí uniformy. Většinou jsou to kalhoty s lampasy, bohatě prošívané sako se stojatým límečkem, na kterém je uvedena hodnost či funkce a dobově módní dvourohý klobouk. Z této doby také pocházejí řádové hodnosti. Nosí se dýky a šavle, či lehké flerety. Některé řády (jako Německý) se vrací ke stylizovanému rytířskému plášti, škorním a helmici.
V Rusku a na Ukrajině byla situace úplně jiná. Moskva se otevřeně hlásila k tradici Byzance, a tak se například znak našeho řádu stal znakem osobní gardy ruského cara. V mírně doplněné podobě přežívá dodnes, kdy je znakem kremelského ochranného pluku a elitní protiteroristické skupiny. I zde najdeme na slavnostních uniformách společné insignie a jejich mutace.
Dnes se nacházíme v prakticky stejné situaci obnovy a rozvoje. Je třeba zdůraznit, že náš řád je dle tradice původně vojenský a následně církevní, ekumenický (tedy jsou v něm lidí různých vyznání, kdy rozhoduje společný cíl). Je zvláštní, jak se společenské vazby a jejich odrazy v historii zachovávají i nyní - v německy mluvících zemích, tak jako kdysi, jsou členy řádu převážně akademici a v oblasti „ruské a ukrajinské církve“ vojáci nebo přesněji veteráni.